PRAVDA A PRAVDOMLUVNOST

Miluj pravdu, cti pravdu, uč se pravdu…

Tak tato pravdivá doporučení mne provázela od dětství. Pokaždé, když jsem otevřela svůj dívčí památníček, vykoukla na mě i s růží, kterou k této otcovské radě nakreslil perokresbou můj táta.
Ve svých osmi letech jsem neměla přílišnou potřebu přemýšlet nad hloubkou těchto slov, každopádně na mne tento list působil až magicky. Jisté ale bylo, že jsem se s pravdou, méně už s pravdomluvností, ztotožnila zcela.
Pro pravdu jsem se také dostávala často do křížku se svými spolužáky, když jsem jim podsouvala, a častokrát násilně, svou jedinou, tu pravou pravdu. To, že pravda je jen jedna, jsem si vysvětlovala po svém.

S léty a skrze životní zkoušky přichází zmoudření, a tak jsem k pravdě získala jiný vztah. Začala jsem ctít i tu pravdu, která není mou pravdou. Naučila jsem se skrze hledání pravdy poslouchat příběhy lidí. Přemýšlela jsem o jejich slovech, snažila se pochopit jejich konání a soucítila s nimi.

Skrze hledání pravdy jsem objevila něco, co jsem dřív neznala. Soucit a laskavé srdce. Z mého života zmizela bojovnost a spory. Život se začal zdát smysluplnější a naplněnější.

Mé okolí se jako mávnutím kouzelného proutku začalo měnit, alespoň já si to myslela, zatímco změna nastávala u mne.

Má první cesta byla o hledání pravdy.