Probudila jsem se se slzami v očích a zvláštním pocitem tesknoty. Co se mi to jenom zdálo, snažila jsem se rozpomenout.
Už vím, housle, vracejí se mi ve snu v různých obměnách od včerejšího rána. Jako by mi chtěly něco napovědět.
Při ranní rychlé prohlídce foto galerie na mě vykoukla koláž, vytvořená za účelem jejich prodeje. Prozkoumala jsem své dílo kritickým pohledem a musím říct, že jako reklamní grafik bych byla asi fakt dobrá. Tedy kdybych se narodila o pár let později. Zavřela jsem galerii a prošla bleskově IT rituálem. Na Whats up, Facebooku ani v e-mailu jsem nic zajímavého neobjevila, ale Můj kanál opět nezklamal.
Můj kanál- má cesta- má inspirace- mé napojení. Asi tak nějak by zněl slogan reklamní You tube kampaně.
Nevím, proč mi systém vyhodnotil, že je pro mě právě dnes ráno důležitý Sting, každopádně musím napsat, že mimozemšťanská cookies občas vyhodnocují prvotřídně.
Sting s mimozemskými civilizacemi musí mít ujednanou smlouvu, protože on sám je jakousi nadpozemskou hudební inteligencí. Jeho funkcí mozku se zaobírají vědci, zatímco on se na ně dívá svým záhadným úsměvem stejně jako Mona Lisa.
Propojení úvodního Stingova zamyšlení, prostředí, do kterého byl vánoční hudební příběh zasazen, námět, který evokoval návrat do dětství a Stingův nezaměnitelný sametový odstín hlasu, posílený vokalistkami bylo něco, čemu se říká “ mezi dvěma světy“. Tušila jsem, že pro mě příběh nekončí a měla pravdu.
Při poslechu houslového sóla, naplněného irským divokým tempem a energií, která gradovala v závislosti na tempu hrané skladby, se ve mě rozlil pocit štěstí a prazvláštní lehkosti.
Na konci houslové exhibice jsem si se zaslzenýma očima přeci jen povzdechla:
Dnes už nemám své housle, dřív mi chyběla kuráž.