Moje máma jim neřekla jinak než šůzy nebo křápy. Štvala jsem ji, když se objevily za jejími dveřmi a styděla se za ně, když vedle nich musela vyjít na veřejnost. Nemohla pochopit, že mi je s nimi dobře.
Většinu obchůdků jsme míjeli prohlédnutím obsahu výkladních skříní a zhodnocením výzdoby.
Do jednoho z nich jsme zašli vždy. Znamenal pro nás styl, historii i filosofii a především tu typickou vůni kůže…
Stáli jsme vedle sebe.
Já měla v ruce bílé, on hnědé boty téhož provedení. Za ta léta společné cesty jsme začali mít podobný pohled na věci a podobných situací přibývalo.
„Vezmi ty hnědé,“ jsou praktičtější a vydrží déle ve své přirozenosti.
Chvíli jsem bojovala s pokušením nebýt poslušná, ale nakonec jsem bílé vrátila do regálu.
Zase měl pravdu…
Mé šůzky jsou tu stále se mnou.
Rozhodly se zůstat mnohem déle než můj obuvnický odborník.
Jak stárly, získávaly originální patinu, svůj styl.
Přizpůsobily se stylu mé chůze a s každými narozeninami se stávaly o něco měkčími.
Jejich vrásky i design nachází i nyní své obdivovatele i odpůrce.
A to je, myslím, dobře.
Jenže letošní Vánoce budou stát za dveřmi maminky naposled.
Mají svůj čas.
Umění pustit staré věci, i když jsou srdci blízké, se můžeme naučit teprve školou života. Něco už o tom vím.
A tak se těším, až na jaře vyjdu na svou další dlouhou cestu s novými kamarádkami.
A víte, co?
Jdu hledat hned. Ty moje musí mít přeci styl.