Přemýšleli jste nad situacemi, u kterých téměř vždy klesnete do kolen? Kdo to je, kdo vám zasadí největší ránu do srdce?

Ne, není to rodič, který vám přikazuje něco, s čím vnitřně nesouhlasíte. Ani partner, který se s vámi jednoho dne z nějakého důvodu rozloučí. Není to přítel, od kterého zrada bolí dlouho.

Co vás poraní nejvíc, je vaše vlastní dítě. Respektive jeho odmítnutí, soud. Není důležité zda spravedlivý nebo nespravedlivý. Oba bolí. Ten druhý víc.

Zranění od dětí jsou bodnutím do bolavého místa.

Zda o vašem slabém místě dítě ví nebo ne, je už o jeho charakteru nebo jeho zranění. Vy ale v „momentě bodnutí“ přemýšlíte nad tím, kde jste udělali chybu. Vždyť jste přeci pro své dítě dělali, alespoň z vašeho pohledu, to nejlepší, co jste mohli.

A při svém pitvavém sebetrýznění se vám samozřejmě začínají vybavovat události, ve kterých jste se nezachovali zcela správně, situace, kdy jste jednali impulsivně nebo egoisticky ve prospěch sebe.

A začíná kolečko trýznivých výčitek, sebedestrukčních stavů a obav.

Ve své kritické zaujatosti proti sobě přicházíte o energii a napojení. Ztrácíte smysl svého života.

Plnit si své vize a přání? V tomto rozpoložení jednoduše nejde. Ztrácíte víru v sebe. Vaše hodnoty a dary jsou zakryty tmavým plátnem.

Zdá se, že jste, z vašeho momentálního pohledu, prožili nenaplněný život. Bojujete s myšlenkami na osvobození se od utrpení a zbavení ostatních od zátěží, které vyplývají z vaší existence.

Myšlenky na ukončení jsou silné. Mozek jako by vyhodnocoval situaci takto: „Jediné možné řešení je odejít.“

Pokud máme sklon k sebelítosti, rozum ještě dodá : „Jen počkejte, drazí, až tady nebudu…“

„Bingo“.

Touto nenápadnou myšlenkou se začne vše ve vaší hlavě otáčet. Přehodíte výhybku. Začnete vymýšlet barvité situace vaší nepřítomnosti, dokonce se přistihnete, že se vám na tvář vloudil nehraný úsměv.

Scénářem, který vymýšlíte, se vaše mysl přeprogramovává do tvořivých frekvencí. Jestli začnete svůj scénář psát, kreslit, skicovat apod. je jedno. Podstatné je, že svůj imaginativní scénář dostanete do hmatatelné podoby. Zjistíte, že přichází úleva.

Nejen, že vás opouští tíha na srdci, vrací se vám vaše ztracená energie, ale začínáte pociťovat radost.

To je možná důvod, proč v dnešní době vzniká tolik podcastů, terapeutických knih nebo motivačních filmů.

Tvoření je vlastně velmi jednoduchý prostředek k tomu, abychom se naučili odrážet od sebe negativní, destruktivní mechanismy, se kterými se v životě setkává každý člověk, naučili se s nimi pracovat ve prospěch sebe sama. To je cílem koučovacích sezení a terapeutických metod.

Stav, kterému říkáme „flow“ je nade všechny metody. Do takového stavu se mohu dostat „vypnutím“ racia, což emocionální vypětí nabízí, tvořivostí nebo technikami meditacemi. Vlastně flow (plynutí v čase) je jakýsi druh meditace. Velmi často využívám techniku pohybové meditace při ranní chůzi. Naučila jsem, díky pravidelnosti, svůj mozek vypínat v okamžiku, kdy se dostávám na polní cestu. Vlastně si to mozek naplánoval sám. A já jsem za to velmi vděčná.

Dny utíkaly v poklidu, v tvůrčím procesu, svým běžným životem. V malém v mile prosvětleném bytě bylo příjemně. S voňavým čajem jsme se chystaly na naší první společnou lekci pokru, který vedla desetiletá dcera. Vše velmi pečlivě připravila a začala vysvětlovat pravidla. Musím uznat, že trpělivě a klidně. Takový pocit domácí pohody jsme v naší sestavě už dlouho nezažívaly.

“ Co čumíš“, pronesla s ledovým klidem a v tu chvíli mnou projelo něco nepopsatelného. Během vteřiny jsem stihla zeregistrovat mírná trhnutí všech, kteří byli účastni. Nikdo z nich se na mou dceru nepodíval. Pohledy visely na mně. Cítila jsem, jak ze mě tato dvě slova odsála sílu, radost a velký kus lásky.

Přemýšlíte, kde se stala chyba. Co vede dítě k nenávisti, hrubosti a vulgaritám. Kde se v dnešní době bere bezostyšnost a neúcta vůči starší generaci? Jak se do dnešních dětí naprogramovala vnitřní agrese a zloba?

Nedala jsem ji lásku? Věnovala jsem ji málo času? Nepodporovala jsem ji?

Možná jsem ji dávala něco jiného než potřebovala ONA. Ano, svým odchodem od jejího táty, jsem zrušila její komfortní zónu, zbourala představu o ideálním světě? A třeba mnoho dalších třeba.

Ale co když to tak ve skutečnosti není?

Co když jsem ji naopak chtěla uchránit přesládlé představě o současném ego-světě?

Co když jsem ve své přísnosti chtěla poukázat na nutnost respektu a dodržení etických pravidel.

Co když bylo potřeba ukázat, že v určité etapě života dítěte se priority zájmu přesouvají na starší členy domácnosti.

Co když bylo nutné občas říci svému dítěti, že už jednoduše nemůžete…

Stále dokola se mi v myšlenkách mísilo, zda jsem opravdu vychovala, anebo svou výchovou přispěla ke zrození, novodobého sobce nebo člověka, který vědomě trestá ženu, která nechtěla sklonit hlavu a stát se poddajnou, která se poté sebemrskačsky trestala, odsuzovala a ne- milovala.

Kde najdeme odpověď na otázku, do jaké hranice má matka, otec, povinnost podporovat své dítě, když přirozenost dítěte je v silném rozporu s přirozeností rodiče?

„Co čumíš?“ si budu pamatovat navždy. Tuto krátkou větu jsem si neplánovaně vryla do své mezibuněčné paměti a tak zcela nechtěně bude ovlivňovat mnoho žen mého rodu včetně oné, která ji vyřkla.

Dítě je jako šíp vystřelený v momentu zrození. Vy můžete udat směr kudy šíp poletí, kam šíp dopadne, neovlivníte.

S tímto uvědoměním pouštím opratě nad svým dítětem. Věřím, že šíp je vystřelen správným směrem. Nechť mé dítě i další děti dnešní doby zažijí život v čisté radosti a štěstí. V jednoduchosti, prostotě a vzájemné úctě .

A nám starším, ať je dopřáno žít. I když si občas, ve slabých chvilkách budeme vymýšlet scénáře na různá témata.

Namaste.