FUNÍŠ JAKO LOKOMOTIVA

„Funíš jako lokomotiva“,říkali mi kamarádi, kteří mě potkávali na mých běžeckých cestách.

„Funíš jako lokomotiva“,říkali mi kamarádi, kteří mě potkávali na mých běžeckých cestách.

Dnes vím, že dokud jsem funěla, tak jsem žila. Funění mě naplňovalo vitalitou, pocitem uspokojení a štěstím.

Pak přišla doba, kdy jsem funět z mnoha důvodů přestala. A…ouha. S absencí mých výběhů přišla ruku v ruce absence mých radostných pocitů a stavů blaženosti. Jenže tenkrát jsem toto poznání nechtěla připustit a hledala viníky mých smutků v okolním světě.

Po mnoha letech jsem se k mému milovanému rituálu vrátila. Nadšení, že mohu začít tam, kde jsem před mnoha lety skončila vystřídalo těžké rozčarování. Eufórii vystřídalo zklamání. Onemocněla jsem.

Druhý pokus byl opatrnější, ale výsledek téměř stejný. Jen jsem podvědomě cítila, že funět jednoduše MUSÍM.

A TAK JSEM NAŠLA JINOU CESTU, CESTU JÓGY. Od té doby, si funění užívám.

Někdy úplně tichounké, takové, které přátelé na mých cvičení neslyší, jindy tak silné, že se točí hlava. To v případě, že praktikuji na svých lekcích pránájámu nebo na terapiích techniky, které se zaměřují na práci s dechem. Dnes jsem o něco moudřejší, vím, že funět mohu a funět chci. A tak si ve flow rytmu vesele funím.

Doporučuji funět i vám…

Přejít nahoru