Johanka Veselá

V dětství úspěšná, talentovaná, oblíbená, ve 20 ti zakomplexovaná a nejistá, ve 30 ti divoce neukotvená, ve 40 ti zklamaná a teprve v 50 ti letech naplněná.

Často jsem přemýšlela, proč jsem v dětství trpěla stavy smutku, nostalgie nebo samoty. Měla jsem kolem sebe tolik podporujícího okolí, nikdo mě nebil a hlady jsem nikdy netrpěla. Ve škole mi to šlo celkem dobře, ve sportu jsem byla mezi nejlepšími a v hudebním světě jsem se mohla úspěšně realizovat.
Přesto jsem se cítila neúplná, nesvá, osamocená.
Později jsem pochopila, že vnímám svět o poznání jinak než mé okolí. To, co jiní neviděli, mně trhalo srdce a hluboké povrchnosti jsem vždy oplakala.
Měla jsem ale štěstí na průvodce, kteří mě učili a tím i posouvali dál.
Nebylo těžké nastudovat odborné znalosti z literatury, mnohem těžší bylo změnit své nastavení.
Trvalo mi to roky, než jsem pochopila smysl života, fungování vztahů, pravost a podstatu žití.
Musela jsem mnohokrát upadnout a zase se zvednout, zažít odmítnutí, sobeckost, neochotu pomoci, smrt blízkých srdcí, finanční ztráty i osobní neúspěchy.
Ale také nové světy, odlišné národnosti, kultury i náboženství.
Také přijetí víry a naučení se pokory.
Dnes mohu být „mistrem“.