Část 1.
Když jsem otevřela těžké dveře, které se nikdy nezamykaly, dýchlo na mě vlhko starého zdiva a pachuť hlíny. Po levé straně navlhlé chodby byly složené přepravky se zbytky starého ovoce a vpravo složené pytle cementu s kupou písku. Šok, který by za normálních okolností musel zákonitě přijít, nepřišel. Asi proto, že můj stav byl jaksi jiný…
Dům v sobě ukrýval cosi odpudivého i lákavého zároveň. Můj průvodce se rozplýval nad architekturou a geniem loci, zatímco mě se zmocňovala úzkost.
„Tak do této špíny mám přivést své první dítě?“ rozhlížela jsem se po domě a hledala v potemnělých koutech, zaplněných starým harampádím něco světlého.
„Nikdy“, byla jsem stoprocentně přesvědčená, že tato realita nikdy nenastane.
Kdybych mohla, rozběhla bych se a utíkala pryč, daleko daleko, daleko….
V tu chvíli se mi podlomila kolena a já klesala k zemi. Chytl mě tak pohotově, že jsem neměla možnost si ušpinit svou novou bundu o zaprášenou zem a víc si nepamatuji.
Když jsem se probrala ze své mdloby, ležela jsem na pohovce ve velkém pokoji.
Byl tak jiný. Jiný než všechny pokoje, které jsem kdy měla možnost navštívit. Vlastně ne, podobal se domu, který voněl po cigaretách, vínu a francouzském šansonu. Domu, který jsem důvěrně znala, a do kterého jsem se ve svých snech mnohokrát vracela.
Uff.
Vleže jsem si prohlížela zámecký mnohoramenný lustr, gobelíny na stěnách pokoje a velké olejomalby s místní tematikou. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla někde na zámku a ve zcela jiné době. Z vedlejší místnosti jsem slyšela tlumený rozhovor. Ženský hlas zněl nazlobeně, ale mužský byl pevný a známý.
Když mě chytl za ruku, cítila jsem z jeho dlaní známé teplo. Pohladil po vlasech a všechny hořkosti světa zmizely.
„ Už ti je dobře?“
„Jedla jsi dnes vůbec něco?“ zeptal se a já si uvědomila, že už nějakou dobu ochutnávám vůni, která mi připomněla prázdný žaludek.
„ Ne, ještě ne,“ řekla jsem tiše nastejno s mým žaludkem.
„Počkej, přinesu ti polévku, “ stačil ještě říci mezi velkými prosklenými dveřmi, za kterými se mihla drobná ženská postava, a pak jsem jen slyšela cinkot příborů a ťukání porcelánových talířů.
„Hovězí vývar byl vynikající, to jsi vařil ty?“ zeptala jsem se, ale už předem jsem znala odpověď.
„Ne, babička, byla kuchařka“, odpověděl a já se skrze silný hovězí vývar seznámila s jeho maminkou.
Výraz „babička“ seděl.
Pro mou dceru to skutečně za několik měsíců byla ta pravá „pohádková“.