Na vánoční hru jsem přistupovala ráda i jako dospívající studentka. Ctila jsem roky nastavená pravidla a stejný opakující se scénář. Nikdy jsem neměla problém se podřídit řádu, a nikdy mě nenapadlo hrát hru po svém.
Vlastně ne.
Vánoce roku 1989 byly v mé režii.
Sametová revoluce mě zastihla jako studentku druhého ročníku Pedagogické fakulty. Už jsem nebyla takový nováček jako v prvním roce studia, a tak jsem se v prosincové euforii přidala do party muzikantů a vydala se s nimi muzicírovat mezi lidi. Nepokládám se za extrovertního člověka, ale tento rok se nesl na vlnách „vše možné“. Usilovně jsem zpívala dříve nemilostivé vánoční koledy, opěvující narození Krista Pána, a věřila. Věřila v něco velkého, milostivého, převratného…
Těšila jsem se na ně jako malé dítě…Když máma rozbalila svůj největší balíček, uviděla jsem poprvé na její tváři nehranou radost. Koupit švestkový stylový kostýmek, bylo odážné, a mně odvaha ten rok nechyběla.
Nejspíš jsem se jí chtěla podvědomě omluvit za letáčkovou agitaci u ní na závodě.
Tátovi jsem udělala největší radost na poslední chvíli koupeným časopisem Playboy. Sehnat časopis tohoto kalibru bylo téměř nemožné. Nepamatuji si, jestli se táta tenkrát červenal, ale já rozhodně ano. Každopádně mé politické nadšení z výšin suše dostal zpátky na zem.
Omlouvám se, měl jsi pravdu.
Doma jsem se ten rok moc neohřála. Naštěstí jsem tu mrazivou suchou zimu proběhala v dlouhém vlněném kabátě, který jsem v dnes už neexistujícím obchodním domě koupila společně se švestkovým kostýmkem.
Byly to opravdu mimořádné Vánoce.
Chcete si dopřát také nehranou radost? Nečekejte, až přijdou sametové Vánoce a vyberte si svůj švestkový kostým již dnes.