Na vánoční hru jsem přistupovala ráda i jako dospívající studentka. Ctila jsem roky nastavená pravidla a opakující se scénář. Neměla jsem problém se podřídit řádu, a nikdy mě nenapadlo hrát po svém.

Vlastně ne.

Sametové Vánoce roku 1989 byly v mé režii.

Sametová revoluce mě zastihla jako studentku druhého ročníku Pedagogické fakulty. Vyjukaného nováčka jsem zanechala v prvním roce studia, a tak jsem se v prosincové euforii přidala do party muzikantů, abych podpořila svobodného ducha konce roku 1989. Ne, rozhodně nejsem extrovert, ale tento a posléze nastupující rok se nesl na vlnách „vše možné“. Usilovně jsem zpívala dříve nemilostivé vánoční koledy opěvující narození Krista Pána…a věřila.

V něco velkého, milostivého, převratného…

Těšila jsem se na ně jako malé dítě…Když máma rozbalila svůj největší balíček, uviděla jsem poprvé na její tváři nehranou radost. Koupit švestkový stylový kostýmek bylo odvážné, ale mně ten rok odvaha nechyběla. Myslím, že jsem tenkrát trumfla všechny dřívější i pozdější vánoční dárky. Ženská paráda, je holt ženská paráda.

Nejspíš jsem se jí chtěla podvědomě omluvit za letáčkovou agitaci u ní na závodě.

Tátovi jsem udělala největší radost na poslední chvíli koupeným časopisem Playboy. Sehnat časopis tohoto kalibru bylo téměř nemožné. Nepamatuji si, jestli se táta tenkrát červenal, ale já rozhodně ano.

Každopádně, mé momentální politické nadšení dostal z výšin zpátky na zem.

Omlouvám se, tati, měl jsi pravdu.

Doma jsem se ten rok moc neohřála. Mrazivou, suchou zimu jsem proběhala po náměstích v dlouhém vlněném kabátě, který jsem v dnes už neexistujícím obchodním domě koupila společně se švestkovým kostýmkem.

Byly to opravdu mimořádné Vánoce.

Chcete si dopřát také nehranou radost?

Nečekejte, až přijdou další Sametové Vánoce a vyberte si svůj švestkový kostým již dnes. Vždyť paráda je paráda, milé ženy.