Na vánoční hru jsem přistupovala ráda i jako dospívající studentka. Ctila jsem roky nastavená pravidla a opakující se scénář. Neměla jsem problém se podřídit řádu, a nikdy mě nenapadlo hrát po svém.

Vlastně ne.

Sametové Vánoce roku 1989 byly v mé režii.

Sametová revoluce mě zastihla jako studentku druhého ročníku Pedagogické fakulty. Už jsem nebyla vyjukaný nováček jako v prvním roce studia, a tak jsem se v prosincové euforii přidala do party muzikantů, abych se s nimi vydala muzicírovat do svobodou nasládlé atmosféry městského podchodu. Nepokládám se za extrovertního člověka, ale tento rok se nesl na vlnách „vše je možné“. Usilovně jsem zpívala dříve nemilostivé vánoční koledy, opěvující narození Krista Pána, a věřila. V něco velkého, milostivého, převratného…

Těšila jsem se na ně jako malé dítě…Když máma rozbalila svůj největší balíček, uviděla jsem poprvé na její tváři nehranou radost. Koupit švestkový stylový kostýmek bylo odvážné, ale mně ten rok odvaha nechyběla. Myslím, že jsem tenkrát trumfla všechny dřívější i pozdější vánoční dárky. No, ženská paráda, je holt paráda.

Nejspíš jsem se jí chtěla podvědomě omluvit za letáčkovou agitaci u ní na závodě.

Tátovi jsem udělala největší radost na poslední chvíli koupeným časopisem Playboy. Sehnat časopis tohoto kalibru bylo téměř nemožné. Nepamatuji si, jestli se táta tenkrát červenal, ale já rozhodně ano. Každopádně mé politické nadšení z výšin suše dostal zpátky na zem.

Omlouvám se, tati, měl jsi pravdu.

Doma jsem se ten rok moc neohřála. Naštěstí jsem tu mrazivou suchou zimu proběhala po náměstích v dlouhém vlněném kabátě, který jsem v dnes už neexistujícím obchodním domě koupila společně se švestkovým kostýmkem.

Byly to opravdu mimořádné Vánoce.

Chcete si dopřát také nehranou radost?

Nečekejte, až přijdou další Sametové Vánoce a vyberte si svůj švestkový kostým již dnes. Vždyť paráda, je paráda, milé ženy.