PRACOVITOST

Jsem dříč.

Jsem na tuto vlastnost pyšná, ale…
Domnívala jsem se, že pracovitost je zcela běžná lidská vlastnost. Pracovitost je normální a kdo nepracuje, je líný outsider. Práce přeci šlechtí. Kdo nepracuje, ať nejí. Pracují přeci všichni.

Jenže jak posoudit práci, která není vidět?

A tak se stávalo, že jsem pravidelně v neděli mívala zvláštně nepříjemný pocit.
Byl přeci odpočinek.

Rodiče ani netuší, jak moc ovlivnil jejich názor na pracovitost vnímání lidí kolem mne.
Odpolední siesta byla z mého pohledu ztrátou času.
Lidi relaxující v kavárně byli kavárenští povaleči.
Přátelé zastavující se na ulici mne okrádali o čas.
Návštěva? Nemyslitelné. Vždyť mám naplánován velký úklid.
Četba knihy? Jen ve vlaku nebo o prázdninách u vody.

Vždyť jsem přeci dříč…

Jenže pak se něco stalo, a já přišla o svou „pracovitost“.
Vždyť se nic neděje. Než naberu trochu síly, ostatní pomohou, zastanou mne, vždyť i já…

Jsem dříč.

Jen jsem malinko přenastavila vnímání pracovitosti. Zbavila jsem ho fyzičnosti. Trvalo to dlouho. Odbourala zátěžové vzorce, oprostila se od naučeného posuzování a začala vidět svobodně.

Považuji si své pracovitosti.
Práce je pro mne radost.
Práce mne naplňuje.
Práce mi už mnohokrát pomohla najít východisko z životní krize.
Práce je pro mne smysl života.

Pracovitost je mé třetí bohatství.
Naštěstí už vidím pod slovem práce víc než tenkrát.