Cestou bílých oblaků
a sněhových peřin,
zelení,
provázena vůní větru
a nezralých
jahod.
| POUTNÍK „Sám putuji tisíc mil…a na cestu se ptám bílých oblaků… A tak je „bílý oblak“ nejenom pouhým obrazem, vyvolávajícím představy, ale duchovním stavem…“ (Cesta bílých oblaků, Góvinda, Lama Anagárika, 2002,5) Stejně jako mnoho křesťanských poutníků, mnichů, budoucích i současných buddhů, hledajících ateistů, ale i zarputilých odpůrců čehokoli, vnímám cestu jako prostředek, jako možnost, jako nevyhnutelnost. Prostředek k dosažení stavu lehkosti bytí, stavu vnitřního klidu, čistého prozření, spojení s duchem- se sebou samým. Vzpomínám si na zvláštní pocit, který jsem měla, když jsem jako malá holka putovala s papírovým slunečníkem sama v „hloubi“ borových lesů rozprostírajících se jako voňavé sochy plné pryskyřic mezi pískovcovými skalami Máchova kraje. Bylo mi něco málo přes sedm let a já byla součástí. Součástí sama sebe, přírody, celého všeho. Byl to tak čistý vjem, propojenost, akt bezčasovosti a zastavení se, že se mi tato vzpomínka vryla hluboko do podvědomí Je zajímavé, že vyplula napovrch až nyní, v souvislosti s pojmem duchovno. Snad pro ten pocit… Být sám sebou. Za svůj život jsem zažila mnoho stavů „Být sám sebou“. Přicházely v nevyžádaných chvílích, neplánovaně, ve chvílích tzv. odpojenosti. Ve chvílích, kdy se člověk cítí sám nebo řeší nepřízně osudu. Tehdy jsou to chvíle, které nabízejí možnost zastavit se v čase a umožňují procítit cele smutky, zrady, křivdy, zdánlivé nepochopení. Pohlédnout na vše nezaujatým pohledem mi pomohlo překonat mnoho složitých životních situacích. Až později jsem se naučila vědomé odpojení plánovat, využívat ho ve svůj prospěch cíleně. Než jsem se tomuto mistrovství naučila, byla to dlouhá pouť. Na své cestě jsem mnohokrát odbočila, někdy se vrátila, ale kdo jednou ucítí vůni poutních cest, nikdy se už na své cestě nezastaví. Čím výše má cesta směřuje, tím snáze se stávám sama sebou nebo jinak… čím výše má životní pouť směřuje, tím lépe dokáži vyjít sama se sebou. A proto: „Buď tím, kdo putuje,“ buď poutníkem. Poutníkem na své cestě životem. A pokud budeš upřímný především sám k sobě, cesta ti ukáže cestu, k tobě, k tvému nitru, srdci, osvícení. To bude tvé duchovno... POZOROVATEL Vždy, když jsem zašla se svou babičkou na nedělní mši do kostela, což bylo opravdu velmi zřídka, jsem měla pocit, že mě „duchovní“ pozoruje. Nejspíš to byla pouze dětinská domněnka, každopádně ona představa pozorujícího kněze mi nebyla vůbec příjemná. A tak jsem pobyty v kostelích velmi rychle odpikala. Až mnohem později jsem pochopila, že toho bylo mnohem víc, co mi při nedělních mších vadilo. Dospívání mi nečekaně přineslo do života novou roli. Kdo by si pomyslel, že to bude role pozorovatele. S větší pokorou jsem začala pozorovat svět kolem sebe a čím dál častěji jsem se ve svém životě setkávala s epizodami, které mi tehdejší neděle s babičkou připomínaly. Začala jsem chápat souvislosti hodné pozorovatele života a uvědomovala si, že jsem tenkrát v kostelních dýchánkách nabyla velmi cenné zkušenosti. Učila jsem se pokory k životu, ke stáří, nepohodlí, toleranci. Učila jsem se pozorovat situace a odhalovat potřeby nejbližších. Naučila jsem se pozorovat i potřeby své. Díky Bohu a onomu pozorujícímu knězi. HLEDAJÍCÍ „Jsi ateistka,“ slýchávala jsem velmi často. To slovo mi znělo zvláštně cize, ale ne ošklivě. Já sama bych se označila spíše za hledaistku. Hledala jsem vždy, hledala jsem za každé situace, jen občas jsem nevěděla, co právě… Víru? Věřit opravdově jsem začala před dvěma lety, právě v období mých padesátých narozenin. Bylo dva dny před narozeninovou oslavou. Vybavuji si, že byl překrásný podvečer a já vyjela do hor užít si dárek-voacher, který jsem dostala od své sestry. Horská bouda byla na hřebenech Krkonoš. Z údolí jsem vycházela v nejistotě a nepohodě. Jako by mě dole něco drželo. Do prudkého kopce se šlo těžce, nebyla jsem na takový výstup připravená ani fyzicky ani materiálně, ale vracet se zpět jsem nechtěla. Na horách se stmívá brzy…a rychle. Čelovka slabě problikávala, na mobilním telefonu u ikony baterie rychle ubývaly čárky a já nevěděla, kde jsem, kam jdu, jak daleko je k cíli. Síly ubývaly a mě se zmocnila panika. Ač nevěřící, začala jsem se modlit… Druhý den brzy po snídani jsem se vydala cestou bílých krkonošských oblaků. „Bílá barva je pro mne duchovní barvou.“ „I pro ni miluji zimní Krkonoše.“ Tehdy jsem začala věřit. DUCHOVNO „A tak se „bílý oblak“ stává symbolem guruovy moudrosti a soucítění, a proto je „cesta bílého oblaku“ zároveň cestou duchovního poznání, cestou putování, které vede k uskutečnění konečné celistvosti.“ (Cesta bílých oblaků, Budhistický poutník v Tibetu, Góvinda, Lama Anagárika, str.14) Co se tedy ukrývá pro mou duši pod pojmem duchovno? Duchovno je pro mne cesta, životní pouť, která mne skrze pojmenované zkušenosti, které nechávám vědomě za sebou, vede v poklidu pozorující vše kolem sebe a hledající spojitosti života ve víře v jakýsi řád sama k sobě, do svého chrámu, který obsáhne vše… klid… mír… lásku… s pokorou k pozemskému životu. |