Šůzky
Moje máma jim neřekla jinak než šůzky nebo křápy. Štvala jsem ji, když se objevily za jejími dveřmi a styděla se, když vedle nich musela vyjít na veřejnost. Nemohla pochopit, že mi je s nimi dobře.
…
Většinu obchůdků jsme míjeli prohlédnutím obsahu výkladních skříní a zhodnocením výzdoby.
Do jednoho z nich jsme zašli vždy. Znamenal pro nás styl, historii, obuvnickou filosofii. Milovali jsme jeho atmosféru i vůni kůže.
Stáli jsme vedle sebe.
Já měla v ruce bílé, on stejné, jen hnědé.
Za léta společné cesty jsme měli podobný pohled na mnoho věcí.
„Vezmi ty hnědé,“ jsou praktičtější a vydrží déle ve své přirozenosti.
Chvíli jsem bojovala s pokušením nebýt poslušná, ale nakonec jsem bílé vrátila do regálu.
Měl pravdu…
Mé šůzky jsou tu stále se mnou.
Rozhodly se zůstat mnohem déle než můj obuvnický odborník.
Jak stárly, získávaly originální patinu, styl.
Přizpůsobily se mé chůzi a s každými dalšími narozeninami se stávaly o něco měkčími.
Dalo by se říci, že se staly mými parťáky na podstatnou část mého života. Prošly se mnou vrcholy i propasti, protancovaly mnohé hudební žánry, a zažily i pochmurné dny. Není proto divu, že jsem je nechtěla pustit ze svého života.
A i když jejich vrásky nachází i nyní své obdivovatele, přišel jejich čas.
Letošní Vánoce budou stát za dveřmi maminky naposled.
Umění pustit staré věci, i když jsou srdci blízké, se můžeme naučit teprve školou života. Něco už o tom vím.
A tak se těším, až na jaře vyjdu na svou další dlouhou cestu s novými kamarádkami.
A víte, co?
Jdu hledat hned. Ty moje musí mít přeci styl.