Mám ráda nakupování bot. Vlastně miluji ten proces- hledání, bot na celý život. Baví mě převracet je v ruce, zkoumat jejich hebkost, měkkost kůže i tkaniček… Jsem na ně velmi přísná, proto si málokdy spolu porozumíme. Pokud mi, kamarádky, zavoní, ráda je přizvu do svého života. Potom jdeme spolu svátečně směrem k pokladně a obě si to velmi užíváme. Největší odměnou pro mě je, když se mnou mohou cupitat dlouhou štreku.
„Slečno, to nebudou ty pravé…,“ řekl někdo za mými zády, kdo se dostal , na můj vkus, až příliš blízko. Navíc narušil mé soukromé rozpravy s novou přítelkyní, a tak jsem se mrzutě otočila na člověka, který mě vyrušil.
„Slečno, tyhle si neberte, vezměte ty vedle.“řekl opět ten nenechavec. Zamračeně jsem se ještě jednou podívala na člověka, který si troufl radit profesionálce a chystala se něco dodat, když vzal „ty druhé“ do ruky tak něžně, že jsem si toho nemohla nevšimnout a začal odborně vysvětlovat důvody, proč právě ony jsou „ty pravé“.
Zanedlouho jsem „ty druhé“ měla v nákupním košíku a šla s nimi ke slečně pokladní, která se potutelně usmívala. Vlastně jsme se potutelně začali usmívat všichni. V tom maličkém obchůdku s obuví se totiž vytvořila nečekaně vřelá atmosféra a já ve stavu blaženosti začala tušit, že nové kamarádky se mnou prožijí něco výjimečného.
„Opravdu vám sluší,“ zaslechla jsem za sebou známý hlas. „Jak se v nich chodí?“ dodal a já se s úsměvem otočila. Vypadal jako tehdy. Neupravený, ne příliš mladý a už vůbec ne můj typ. Začali jsme si vyprávět. Procházeli jsme společně s mými kamarádkami jičínským podloubím, úzkými uličkami neopravených domů, dál cestou z města a naše vyprávění nekončila. Prošli jsme společných patnáct let, a i když jsem na své cestě vystřídala spoustu svých kamarádek, na ty první společné nedám dopustit. Cupitalo se mi v nich skvěle. Vždyť on byl odborníkem ve svém oboru.
Chcete si vybrat také? Pojďte tudy.