…slyšela jsem už z dálky. Probrala jsem se z úvah o tom, že je nespravedlivé, že už jsem žena, když se tak vůbec necítím a začala tušit nepříjemnost.
Bylo jich pět. Pětka není zas tak silné číslo, ale většinou nevěští nic dobrého. Začalo mě polévat horko.
Nesvá z neznámých pocitů své první menstruace, s houslemi, které byly neustálým zdrojem posměchu, a které jsem tiše nenáviděla i proto, že jsem je dostala místo vysněného piána, a s těžkou školní taškou na zádech.
Hele, Mistr Paganini, jde. Co takhle kdyby…
Parta kluků mě obkroužila a začala si se mnou házet ze strany na stranu. Jindy bych se začala bránit, utíkat nebo alespoň něco dělat… Ale dnes? Dnes ne… Dnes je přeci všechno jinak…
Paralyzovaná myšlenkami o první menzes, obavami o nenáviděné housle, nepřipraveností na tak absurdní situaci, jsem se nezmohla na nic. Strach z toho, co bude ochromil tělo i mysl. Nevím, jak dlouho si mě takhle přehazovali. Musela jsem vypadat dost vyděšeně, protože najednou přestali.
Otevřeli kruh.
Kdybych mohla, rozběhla bych se, abych té ostudné situaci utekla někam hodně daleko, abych co nejrychleji zapomněla.
Ale dá se zapomenout?
Myslela jsem si, že ano.
…
Slušelo mu to…jako muži. Stál ve frontě na vlek se svou dcerou o něco starší než bylo tehdy mně a já o kousek dál zapínala lyže té své. Naše pohledy se potkaly a v tu chvíli se nám oběma vrátila vzpomínka.
Můj pohled byl pevný a přímý.
Pak jsem se pousmála a s pousmáním jako by odešla z těla i jedna zlá zkušenost.
Odpuštění je cestou k lásce.