Nevím proč, ale vrací se mi stále dokola SEN o mé absenci na hodinách fyziky z dob mého studia na gymnáziu. Dlouho jsem nemohla toto trauma rozkódovat, protože hodiny fyziky mě náhodou velmi bavily. Náš profesor byl velmi pohledný, zábavný a…mladý. Na jeho hodinách jsme se často upřímně zasmáli, zvlášť, když se mu jeho výukové aktivity vymkly z rukou.

Ani se sádrou na ruce ho jeho nadšení pro akci nikdy neopouštělo.

Proč tedy fyzika?
Pravda, nebyla jsem žádný Nicola, rozhodně nemůžu říci, že jsem pochopila všechno, co jsem měla podle školních osnov pochopit, ale dospívání je chráněno sladkým závojem mámení, a tak jsem si ze základů optiky mnoho nedělala.
Tak kde je tedy zakopaný pes?
Snaha rozkódovat pozadí mého traumatu mi dalo zabrat, ale mám to!

Na základní škole jsem byla skoropremiant.

Můj smysl pro povinnost a poslušnost mě nutil se do noci učit věci, nad kterými jsem příliš nepřemýšlela. Šprtala jsem se vzorce, jen abych mohla být nejlepší. Učila se slovo od slova…a věřte, že s mou špatnou pamětí to byla dřina.

Náš školník mě už znal, čekal na mě, když jsem pravidelně dobíhala se zvoněním.

Naše fyzikářka působila…neutrálně. Nosila bílý plášť a …nikdy se nezasmála.

Na své hodiny chodila přesně se zvoněním a my před hodinami fyziky stály u učebny vzorně seřazeni. Nevzpomínám si, že by někdo z nás měl o jejích hodinách „potřebu“.

Pamatuji si ji jako krásnou, upravenou dámu s nepříliš lahodným hlasem, který hovoří pouze o technikáliích.

Přemýšlela jsem nad jejím téměř vzorečkově dokonalým životem. Dokonalým jako její hodiny fyziky…jen bez emocí, smutný.

Dnes už vím, že kdyby v jejím životě nechyběla láska, byly by její hodiny občas chaotické, bouřlivé i úsměvné.

Ona sama to rozkódovala příliš pozdě.

Miluji život, miluji lidi, přírodu i sama sebe.

A tak se musím smířit s tím, že na hodinách fyziky budu mít stále…
NEPŘÍTOMNA!