Miluj pravdu, cti pravdu, mluv pravdu…

…jenže dnes se to nějak zvrtlo…

Tebe nepustím,“ pronesl profesor češtiny, když jsem se stejně jako má spolužačka přišla omluvit z odpoledního vyučování.

Alice může jít, ale ty se musíš naučit lhát,“dodal s úšklebkem a zavřel před námi dveře do kabinetu.

To je nespravedlnost…Alice si vesele randí a já se obrozuji,“ v duchu jsem spílala našemu učiteli.

Nevím, jestli lhaní bylo mou nepřirozeností odjakživa, jestli mě ovlivnila výchova nebo četba indiánek, každopádně „být lotrem“ mi dobře nedělalo.

Než jsem se vydala na cestu, snědla jsem dva rohlíky, celou mísu tuňákové pomazánky, vypila dvě sklenice vína a pro posílení psychiky vzala na cestu ještě pár kusů cukroví.

Ovíněná jsem neřešila výchovu, přirozenost ani charakter indiánů a … suveréně zalhala.

Čekala jsem příval výčitek a zpytování svědomí, jenže místo toho jsem se vznášela na obláčku lži a blaženě jsem se uculovala. Kdesi uvnitř jsem pociťovala slast.

Jáá…to…dokázala, jáá…můžu…

Kdyby někdo něco namítal, je to na vás, pane profesore. Učím se lhát.

Nevím sice, jak dlouho mi z toho bude dobře, ale jdu do toho.

Už nikdy totiž nechci slyšet větu: “ tebe nepustím.“

Přejít nahoru