Miluj pravdu, cti pravdu, mluv pravdu…

…jenže dnes se to nějak zvrtlo…

„Tebe nepustím,“ pronesl profesor češtiny, když jsem se stejně jako má spolužačka přišla omluvit z odpoledního vyučování.

„Alice může jít, ale ty se musíš naučit lhát,“dodal s úšklebkem a zavřel před námi dveře do kabinetu.

„To je nespravedlnost…Alice si vesele randí a já se obrozuji,“ v duchu jsem spílala našemu učiteli.

Nevím, jestli lhaní bylo mou nepřirozeností odjakživa, jestli mě ovlivnila výchova nebo četba indiánek, každopádně „být lotrem“ mi dobře nedělalo.

…

Než jsem se vydala na cestu, snědla jsem dva rohlíky, celou mísu tuňákové pomazánky, vypila dvě sklenice vína a pro posílení psychiky vzala na cestu ještě pár kusů cukroví.

Ovíněná jsem neřešila výchovu, přirozenost ani charakter indiánů a … suveréně zalhala.

Čekala jsem příval výčitek a zpytování svědomí, jenže místo toho jsem se vznášela na obláčku lži a blaženě jsem se uculovala. Kdesi uvnitř jsem pociťovala slast.

Jáá…to…dokázala, jáá…můžu…

Kdyby někdo něco namítal, je to na vás, pane profesore. Učím se lhát.

Nevím sice, jak dlouho mi z toho bude dobře, ale jdu do toho.

Už nikdy totiž nechci slyšet větu: “ tebe nepustím.“

Přejít nahoru