„Vždycky jste měla pravé oko slabší?“ zeptal se mě těsně u obličeje.
Zamyslela jsem se a špitla “ asi ano“.
Na závody jsme se vždycky těšily. Ulily jsme se z hodin, což byl pro nás velký bonus, přezkušování nehrozilo, jelikož jsme se účastnily akcí na podporu socialistického režimu, mimochodem až o mnoho let později jsem si propojila nenásilná doporučení, které nám mělo vylepšit náš politický profil, tak jsme se vrhaly do závodů branné všestrannosti s vervou.
Na závody se sjížděli studenti z celého okresu a pomyšlení, že mezi nimi objeví některá z nás toho vysněného, bylo motivující.
V hodu do dálky nebo na cíl jsem nikdy příliš úspěšná nebyla a hod granátem mi byl ze zásady proti srsti. S přespolními běhy jsem kamarádila, pravidelně jsem na polních cestách za naším sídlištěm plašila svým hlasitým funěním zajíce a vědomostní otázky byly doménou ostatních.
Střelba ze vzduchovky byla naše nejoblíbenější. Možná jsme si na střelnici připadaly více dospělé, možná to bylo opravdovostí disciplíny.
Fascinovala mě vůně vystřelených nábojů, ty jsme častokrát jako děti právě sem chodily sbírat, prostředí důvěrně známé. Umolousané a propocené deky od předchozích závodníků jsem nevnímala. Zlomení hlavně, zasunutí broku a zaklapnutí zpět, byl pro mě zážitek. Toužila jsem být královnou střelby, a tak jsem se snažila ze všech sil.
Pevně držet, zacílit, nedýchat a…
Zase jsem minula.
Na stupně vítězů jsme nikdy nestály, a přestože princů bylo na bojišti mnoho, žádný nedosáhl úrovně rytíře.
„Vždycky jste na pravé oko viděla hůř?“ ptal se mě lékař podruhé.
„Asi ano, protože ve snaze stát se královnou střelby, jsem se na střelku dívala vždy tím levým.“
A tak jsem po mnoha letech rozkódovala starý rébus.
Dnes jsem královnou střelby a mé obroučky mají barvu červenou. To abych si připomněla hloupost dospívání.