Teď královnou jsem…

Tajné výlety naší organizace se nesly v duchu turistiky, přírody a akčnosti. Měla jsem je ráda, i když představa, že nevím, kam kráčím byla znepokojující.

Můj poslední výlet byla trefa do černého.

Když jsme dorazili do cíle, uvítal nás pach střelného prachu a nehostinné prostředí střelnice. Než jsme se vzpamatovali, drželi jsme v ruce rozpis pořadí a zanedlouho i flobertku určenou ke sportovní střelbě.

Vrátily se mi vzpomínky na naši prosluněnou Sopku, místo našich dětských her, lezeckých lekcí i místo oblíbených studentských závodů branné všestrannosti. Jak byla vzpomínka oproti této realitě milá.

„Jak to koukáš?“ zavolal na mě člověk, který nás dostal na starost.

Nechápala jsem, co tím myslí, a tak jsem se snažila zamířit znovu. Mým cílem bylo alespoň neminout terč, tak jako vždy.

„Musíš se dívat tím pravým okem, jinak se nemůžeš nikdy trefit,“ zahalekal na mě.

Oops…tak pravým?

Kdybych tenkrát…

Sundala jsem intuitivně z hlavy své sluneční dioptrické brýle a zamířila pravým okem.

A …

já trefila…

přímo do středu…

Stala jsem se královnou střelby.

Škoda, že jsem neměla své brýle už tenkrát na gymnáziu, mohla jsem holkám vystřílet nějakou tu medaili a třeba bychom z bedny zahlédly dál, třeba přátele, kteří nám zpovzdálí drželi pěsti.

Díváte se na svět levým okem?

Mhouříte oči na slunci?

Pořiďte si brýle.

Přejít nahoru