Při vzpomínce na Vánoce mého dětství se mi u srdce rozlije zvláštní ticho. Ticho, které se nese ruku v ruce s očekáváním toho nejdůležitějšího okamžiku v roce. Dívání se do nebeské tmy ze šestého patra panelového domu, vyhlížení první hvězdy- zvěstovatelky, mrazivé okamžiky …a konečně zvuk poctivého zvonce.
Nejvíc jsem se těšila na večeři. Při čekání na ten okamžik vytrávilo a uzobávání dobrot nemohlo ukonejšit chuťové pohárky. Vůně smaženého kapra a vinných klobás pocit hladu umocňovala. Těšení střídala nedočkavost. Nikdy ne nervozitu.
Nepamatuji si na vánoční zvyky, vím jen, že zpívání vánočních koled mi bylo nepříjemné i proto, že jsem u nich měla hrát na housle, se kterými jsem vnitřně nesouzněla, stejně jako s estrádami.
Posvátný kruh- největší ze všech symbolů.
Za nejmagičtější okamžik Vánoc považuji chvíle, kdy jsme společně usedli za svátečně prostřený stůl, kde na dvouramenném skleněném svícnu hořely knoty bílých svíček. Vím, že jsem to nebyla jen já, koho jejich třepotavý plamínek přitahoval.
Čím víc lidí sedělo kolem stolu, tím větší pospolitost a bezpečí jsem cítila. Pomyslná soudržnost, posvátný kruh- symbol dokonalosti, celistvosti, nekonečna…
Uctívám se vší pokorou posvátný kruh. V období konce roku, počínaje zimním slunovratem, cítím jeho magickou moc, sílu a poselství. Spojuji ho s duchem křesťanských, tak s duchem předkřesťanských Vánoc. Příběh o narození Spasitele nenásilně potvrzuje význam kruhu. Víra v pospolitost rodiny, která prošla strádáním, odmítnutím i pohrdáním, je víra v sílu uzavřeného společenství.
Setkání, návrat domů, pospolitost, porozumění, víra v ochranu, prázdné místo pro ty, kteří fyzicky přijít nemohou…to je poselství Vánoc, to je posvátný kruh.
Věnec, který leží na prostřeném stolu, pověšený pod lampou nebo položený na hrobě blízkého člověka, je pro mě symbol Vánoc.
Nemusíte se mnou souhlasit…